Krkonoše

popis: Bylo to jedno z mých prázdninových přání, jet na kole z chalupy moji Máťi k nám do Špindlu. Proto sme s Máťou, Štěpánem a jejich babičkou vyrazili k nim na chalupu. Nečekal sem, že tam vyrazíme, protože dva dny před tim se vrátili z dvolené a já myslel, že budou raděj odpočívat. Byl sem ovšem hrozně mile překvapen, když tomu tak nebylo a my opravdu vyjeli. Ke splnění mého přání stačilo už jen hezké počasí…

Původně sem neplánoval, že by Máťa jela semnou ale v posledních dnech mi to bylo už jasný. Vyrazili sme v pátek před jednou hodinou, aby sme na místě byli včas. Už první část cesty do Žacléře sem vybral špatně, bylo to zbytečně přes kopec, snad nejhorší co sme po cestě vyjížděli.... Nenechali sme se odradit a pokračovali na Mladé Buky. Pak do kopečka na Janské lázně a ještě jeden kopeček pod Černou horu. V Jankách sme si dali zmrzlinu a aktivně odpočívali. Původně sem si myslel, že to nedá takovou práci. Ale neva, síly ještě byli…. Pak přišlo asi to nejlepší z celý cesty - dlouhej sjezd do Černýho dolu, kde sme se ovšem rozhodli změnit trasu, protože se nám nechtělo do dalších kopců, řekli sme si, že je jednoduše objedem. Takže sme pokračovali ve sjezdu až na hlavní a tam směr Vrchlabí. Ve Vrchlabí sem se, ale nechtěl moc motat, a tak sem následoval dopravní značení na náš cíl. To nás, ale vzalo skrz a pak šouplo na obchvat. Fajn nevadí… jelikoš Máťu začlo bolet koleno, rozhodli sme se v Herlíkovicích sednout na lanovku a místo dlouhé cesty do kopce jet už zbytek cesty z kopce. Říkal sem si, jak nám to krásně vychází když sme pod lanovkou byli v 17:20... tam sme se ovšem dočetli že poslední jízda byla v 17:00. Super tak sme ten táhlej kopec zdolávali po svých. Máťa to brala statečně a s výpomocí sme před sedmou dorazili na místo. Celková vzdálenost byla 57km a čas s přestávkama 6 hodin. (No je to dost v porovnání s cestou k babičce, ta má 50km a urazil sem to za 2h , ale hold je to terénem a taky tim, že sme prostě nespěchali...)

Další den sme kvůli kolenu trávili ve Špindlu. Takže sme šli na obří houpačku… Ta spočívala ve vytáhnutí v sedáku na tu vysokou věž a pak nečekaný odjištění a už to jelo, najednou člověk padá z dvaceti metrů na zem… v tu ráno se to zhoupne a najendou zase dolů... no hrůza, takový pocity sem nečekal :-D Na uklidnění sme pak vylezli kopec k bobový dráze, to byl relax pak dolů! Jen nevim k čemu tam maj tu brzdu... :-D No ještě na obídek a zase dolu k Labi, vykoupat Argouška a ochladit nohy, odpočinout a vyrazit do krámu pro něco k večeři. Doma sme pak plánovali cestu na druhý den. Protože Štěpán chtěl s námi na Rýchory, napsali sme mu, že se tam můžem sejít jestli chce.Takže buď pojedem přes Rýchory nebo přes Polsko. Večer mamka s babičkou odjeli tak sme měli v bytě pohodičku a mohli se nerušeně při večeři dívat na film "Zpátky na zem". Unaveni sme šli spát a usínali z hrůzou že na nás číhá tygr… Kterej ležel na protější posteli (plyšovej 1/1)

Vhledem k bolavému kolenu a hrůzy v očích z kopců, které sme měli vyjet, sme se rozhodli sednout ráno na cyklobus a jet hodinu a půl na Pomezní boudy. Ráno vstávat v osum (o prázdninách skoro nepředstavitelný), dát si snídani, uklidit a připravit se na cestu nebylo zdánlivě tak jednoduché jak se mohlo zdát, nevadí, vyráželi sme v 9 a autobus odjížděl z Vrchlabí v 9:20. Vždyt je to z kopce, to musíme stihnout… To sme, ale nevěděli kde je bus nádraží. V zásadě ale bývá v blízkosti vlakovýho tak sem mířil tam. Bohužel v 9:20 sme právě vjížděli do Vrchlabí a s myšlenkama na to že místo busu třeba stihnem nějaký vlak sem spokojeně makal dál. V 9:28 sem se zastavil u vlakovýho nádraží a říkám "tak tady busy nejsou..." Ale to je jedno stejně už je pozdě. Máťa ovšem řekla " támhle u kruháku sem viděla autobusvý nádraží" Tak sme mazali ještě tam a doufali, že má zpoždění. A opravdu jeden cyklobus tam stál, ovšem v tu dobu se tam měli křižovat tři, tak se ptám "jedete na Pomezky" - "jo jedem". No super celej plán nám vyšel :-) V buse sem pak přemýšlel kde se to zvrtlo, však sme jeli průměrnou rychlostí přes 30km/h ukazoval tachometr... Nojo ale ono je to 15km daleko. Já počítal max s 8km... No prostě se to celý nazdá jak je to daleko. Hlavní ale, že už se vezeme. V buse se pak vystřídalo hodně lidí a před náma seděli takový tři starý pipiny a pak nejaký lidi co se dali aspon poslouchat jejich příhody….

Dorazili sme na Pomezní boudy, a protože Štěpán neodepsal, vydali sme se přes Polsko. Říkal sem si že to bude pohodička když sme na vrcholu tak pojedem jen dolu. Pro jistotu sem dnes zapnul GPS aby sme mohli kontrolovat cetu a nezajeli někam do prčic... Po pár km dolu po silnici sme měli ale odbočku, tam už mi bylo jasný že dolu to není, takže zase do kopce, super, ale pak už se to určitě zlepší doufali sme. Je fakt, že ze shora byly překrásný výhledy a jízdou po vrstevnici sme pokračovali ještě pár km. Pak to přišlo, byla vidět dlouhá cesta zkopce. Snad sme neujeli ani kilometr a zastavovali, protože to byla hrozná bolest do rukou, jak to skákalo na tý kameniý cestě. S přestávkama sme takjle sjížděli kopec a když sme zase stoupali malinko do kopečka, chtěli sme se napít. Máťa ale z hrůzou zjitila, že nemá vodu, někde musela vypadnout... Po tom co sem si vzpoměl jak to snáma vypadalo minule bez vody, jaký sme chytali barvy a slabosti, sem se rozhodl vrátit se a po flašce s vodou se podívat. Vracel sem se 2,5km do kopce a v jednu chvíli sem flašku viděl, po tom co sem se tam radostně rozjel sem zjistil že to je jen kámen. Cestou dolu sem ještě po ni koukal a nic... I když je fakt ž v příkopě kolem cesty jich bylo dost placatých. Tak sme s trochou vody co zbyla mě pokračovali dál. Vždycky z kopce a chvili do kopce. značení nebylo nic moc a po kouknutí na mapu GPS sem zjistil že už chvili sme mimo cetu, říkám že nevadí vemem to rovně na tu červenou a pak po ní, stejně se to pak kříží, takže na tom nesejde, chvili sme jeli po červený a najednou zase mrknu na přístroj a koukám že sme jinde... neva jedem dál po cestě. Míjíme značení stezky po které sme původně jeli a říkám si, že sme teda už dobře, po kouknutí na GPS ta cesta ale vedla jinudy, nevadí maj to blbě zakreslený. Výhodou těchto GPS map je, že prostě nezabloudíte! To nejde, je tam super vidět, jakym směrem dete a je už jedno jakou cestou. Za chvíli sme už byli v jedné, Polské vesnici přes kterou sme jet měli. Po cestě sem šahal na ráfky a ty měli přes 60°C protože se nedali udržet v ruce, jo brzdit se musí… Před Žacléřem sme se zastavili u hezkýho turistickýho bejvalýho hraničního přechodu:-) Tam sme opět zapli telefony v naší síti a byli obklopeni SMS a zmeškaným voláním od Štěpána, babičky a mamky Máťi. Proč asi? Protože se Štěpán vydal na ty Rýchory… ale nenapsal nám to předem takže sme tam vůbec nejeli, proto nás sháněl on i všichni okolo, když sme byli nedostupný. Dověděli sme se taky, že na chalupě už sou Máťi rodiče ať přijedem a bude oběd. Dorazili sme tedy a délka cesty z Pomezek byla 40km + 5km zajíždka k hledání vody která nám vlastěně vystačila akorát.

Večer rodiče Máťi odjeli a já tam trávil ještě dvě noci,v pondělí přijel děda z Islandu tak vyprávěl jak se měl a jak si zvrtl kotník...večer sme opejkali buřtíky a v úterý ráno sem ale brzy vstával, protože mi v 7:13 jel autobus do Pce. Musel sem být v 10 u doktorky a vlastně tím můj výlet končil…. Bylo mi tam krásně a já doufám že zase brzy tam pojedu. Je to nádherný místo a bezva lidi.