Výstava Eva Švankmajerová: Běda obrazu… zve k objevení děl přední výtvarnice českého surrealistického hnutí. Vedle volné tvorby ukáže originální keramiku, malovaný nábytek a dekorace k filmům Jana Švankmajera i návrhy filmových plakátů. Ženské tělo a ženský úděl ve společnosti ovládané muži pojímané s nelítostnou ironií a emancipačním úsilím.
„Výstava je založena na paradoxu mezi jejím názvem, který vychází z díla Evy Švankmajerové, a skutečností, že sama své práce často provázela texty či vlastními komentáři. Proto se divák ve výstavě vedle velmi originálních výtvarných děl setká i s osobitým psaným projevem autorky,“ přibližuje kurátorka výstavy Anna Pravdová.
Malířka, básnířka, scénografka, spisovatelka a kostýmní návrhářka Eva Švankmajerová (25. 9. 1940 – 20. 10. 2005) patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším výtvarnicím spojeným se surrealistickým hnutím.
Vystudovala řezbářství na průmyslové škole bytové tvorby a pak scénografii loutkového divadla na DAMU. Zásadní pro ni bylo setkání s Janem Švankmajerem, za něhož se roku 1960 provdala. V letech 1964–1968 byla členkou skupiny Máj a v roce 1970 spolu s Janem vstoupili do surrealistické skupiny v Československu, jejíchž aktivit se účastnila až do své smrti.
Výtvarně se podílela na krátkých i celovečerních filmech Jana Švankmajera, Jiřího Brdečky a Juraje Herze; spolupracovala také s Laternou magikou. Ve výtvarném díle Evy Švankmajerové se protíná obdiv k naivní tvorbě Celníka Rousseaua se surrealistickou imaginací a sarkastickým humorem.
„Celým dílem Evy Švankmajerové prostupují její traumata z dětství, kdy ji vychovávala babička, jíž měla kompenzovat ztrátu syna. Její matka přitom dávala přednost Eviným bratrům. V dětství ji také provázela dočasná hluchota. Svou pozici malířky si musela vyvzdorovat,“ uvádí v kontext kurátorka výstavy Anna Pravdová.
Bytostně nezávislá a svobodná ve svém díle kriticky reflektovala jak úděl ženy ve společnosti, tak i některé emancipační snahy, jelikož emancipaci ženy v této civilizaci považovala za nemožnou. Sama se o ni s vtipem pokusila v tzv. emancipačním cyklu, v němž na obrazech světoznámých mistrů subversivně nahradila ženské postavy mužskými. Jako příklad uvádí Anna Pravdová dílo Zrození Venouše: „Obraz Zrození Venouše vytvořila Eva Švankmajerová podle Botticelliho Zrození Venuše. Ženský akt ale nahradila mužským a celý výjev tak vyznívá velmi komicky.“