Slovní zásoba českého jazyka je úžasná a mnohdy až nepředstavitelná. Občas se však člověk nemůže plně soustředit na to, aby obdivoval rozmanitost a bohatost především psaného projevu. Možná to znáte. Přijdou totiž chvíle, že cokoli nebo snad cokoliv napíši, tak potřebuji pomoct nebo snad pomoci? V obou těchto případech jsou oba dva tvary správné. Ale budou zcela jistě v mém článku místa, kdy si budu říkat, co kdyby jste mi pomohli. Naštěstí mě to snad zavčasu zatahá za uši a opravím se na správné znění kdybyste.
Jednoslovné výrazy vs. spojení – co je správně?
Jak tedy mám začít psát toto své zamyšlení? Hlavně aby to bylo nějak popořadě či snad po po řadě? Četl jsem, že užívání nejenom těchto výrazů je stále sporné, ale oba dva případy jsou možné a pravopisně správné. Buď se jedná o jedno slovo, nebo o podstatné jméno a předložku. Častěji lze ale vidět ten první případ, jelikož rozdělené slovo se jeví přeci jenom trochu krkolomné.
Občas mám problém s tím, zda psát či vyslovovat krátce nebo dlouze. Například taková tchýně či tchyně. Správné krátké znění tohoto slova mě trápí obzvlášť, jelikož maminka mé ženy je úžasná dáma a já si s ní rozumím. Bohužel obdobný vztah nemám vždy s neméně báječnou češtinou.
Jazykové omyly všedního dne
Když si člověk píše pro sebe, tak je to určitě menší ostuda, než když se nepovedené slovo objeví třeba napsané na tabuli v kempu, kde mi jednou nabízeli k zapůjčení begminton namísto mnou požadovaného badmintonu. Při návštěvě některé restaurace lze vidět, jak nabízejí rizeto či ryzoto, přičemž se určitě nejedná o nějakou jejich krajovou specialitu, nýbrž o tradiční italské rýžové jídlo s názvem risotto, u nás většinou psáno rizoto. V obchodech lze pro změnu spatřit, jak nabízejí v akci landšmíd, nám starším dobře známou konzervu, ale pod tradičním názvem lančmít. A k němu se hodí brambor nebo brambora. V tomto případě se jedná o podstatné jméno, které Pravidla českého pravopisu připouštějí v rodě ženském i mužském.
A nyní něco aktuálního (správně) nebo snad aktuelního? Pracovní týden skončil a přišel víkend (správně) či výkend. Do lesa nejdu, houby již nerostou, a tak nemusím mít strach, abych nedonesl domů muchomůrku (správně) nebo by se mi mohla snad objevit v košíku mochomůrka? Když se tudíž nikam nechystám, tak si nepotřebuji připravovat baťůžek. Ostatně takovou věc ani doma nemám, jelikož správný výraz je batůžek. A tak sedím u počítače a přemýšlím, zda náš jazyk umožňuje nějaké výjimky (správně) nebo vyjímky. Asi ano, ale jenom výjimečně, nikoliv však vyjímečně.
Pochybností, zda to či ono píši nebo vyslovuji dobře, mě většinou zbaví Ústav pro jazyk český.
Výslovnost a pravopis přejatých slov
Řada cizích slov u nás zdomácněla, už je za cizí slova ani nepovažujeme. Pro mnoho lidí ale bývá stále složité jejich psaní. Možná je to jenom bezhlavé opisování, které však může vychovávat k jisté pravopisné lhostejnosti. Příkladů je mnoho. Nedávno jsem četl článek, kde zmiňovali označení vzduchového vaku používaného pro zajištění bezpečnosti v autě. Airbag byl psán jako airbeg a myslím, že jsem viděl i kdysi érbeg.
Další převzatá slova slyšíme denně, a nikdo z nás se už nad nimi skoro nezamyslí. Jedním uchem jdou tam a druhým ven. Například citrón, balkón, salón, stadión, bujón, špión, faraón, maratón či vagón. Do roku 1993 se psala pouze s dlouhou samohláskou. Při nové kodifikaci pravopisných pravidel došlo k zásadní změně a dnes můžeme psát tato přejatá slova jak s dlouhou, tak krátkou koncovkou.
S nebo Z – věčný boj středních písmen
Diskuze se vedou často také ohledně psaní písmen „s“ či „z“ uprostřed slova, ve kterých se vyslovuje „z“. Mám na mysli tzv. dublety, kdy se původně jednalo o slovo cizího původu, které postupem času zdomácnělo. V těchto případech jsou také možné obě varianty. Například základní pravopisná podoba slova bazilika se píše se „z“, což je považována za stylově neutrální. Psát basilika je sice také v pořádku, ale myslím, že se to používá více v historických textech. Obdobně prezident – president, muzeum – museum či konzervativní – konservativní.
Síla jedné čárky – pozor na význam vět!
Podle mnohých je největší chybou v českém jazyce špatné užití „i“ a „y“. Jedná se sice o velkou hrubku, ale každý pochopí, co chtěl člověk napsat. Pokud však ve větě chybí čárka nebo je jinde, než by měla být, to se mohou dít věci.
Taková čárka může i rozpoutat válečný konflikt, kdyby například prezident světové velmoci napsal: „Válku, ne mír,“ i když zamýšlel vyjádřit svůj jasný názor: „Válku ne, mír!“
Sklonem ke kanibalismu by mohla zavánět tato věta: „Pojďte jíst, děti,“ kdyby tam chyběla čárka a výsledek by byl následující: „Pojďte jíst děti.“
Také vzkaz napsaný mezi kamarády může způsobit rozruch, když se na papíře objeví: „Tvoje stará pila, leží ve sklepě,“ místo „Tvoje stará pila leží ve sklepě.“
A co může znamenat pro odsouzence takový výrok: „Popravit, nelze udělit milost,“ i když bylo původně zamýšleno: „Popravit nelze, udělit milost.“
Oproti tomu dotaz paní sekretářky se může zdát neškodný, když se zeptá: „Co zas chcete, pane řediteli?“ Nebo může dotaz znít také: „Co, zas chcete, pane řediteli?“
Co je potřeba sehnat a co opravit, také někdy nemusí být zcela jasné: „Sháníme brigádníky, kteří by spravili dveře a jednu uklízečku,“ nebo: „Sháníme brigádníky, kteří by spravili dveře, a jednu uklízečku.“
Zajímavě může kouzlit s významem věty také čárka v kombinaci s některými jmény: „Řekni to Petře“ nebo „Řekni to, Petře.“ V prvním případě se jedná o dívku Petru, ve druhém případě oslovujeme Petra. Obdobně to platí i v případě jmen Karla / Karel. A možná i u nějakých dalších?
Někdy nemusí být také jasné, kdo vlastně má krátké nohy: „Lež má krátké nohy“ nebo „Lež, má krátké nohy.“ Lež nebo nějaká dáma?
Ani v tomto případě není zřejmé, kdo odešel: „Učitel řekl, abych to dopsal, a odešel,“ nebo „Učitel řekl, abych to dopsal a odešel.“
Zdroj: Ústav pro jazyk český; Wikipedia