Když někde narazíme na zprávu o nových kosmických objevech, tak asi každého napadne, jestli se někdy budeme moct přestěhovat mimo planetu zemi. Tato myšlenka patří k nejstarším a nejsilnějším snům moderního lidstva. Pohrávají si s ní jak sci-fi autoři, kosmické agentury nebo i soukromé společnosti. Je to ale vůbec možné? A za jakých okolností by k tomu muselo dojí?
Proč se vůbec stěhovat?
Důvodů, proč by se někdo snažil kolonizovat jiné planety můžeme najít hned několik. První motivace je zcela jen z pohledu přežití lidstva. V případě globální katastrofy nebo postupné neobyvatelnosti země. Lidé by tak mohli prostě utéct na jinou planetu. Další důvod není čistě o přežití, nýbrž o získávání surovin těžbou na jiné planetě. Například na Merkuru je podle některých modelů vyskytuje pod povrchem silná uhlíková vrstva – tedy je možné, že by tam bylo hojné naleziště diamantů. To by pak podpořilo celkový hospodářský růst na zemi. Třetí motivace je vědecká – studovat nová místa a udělat další krok v před.
Kam se stěhovat?
V naší sluneční soustavě se samozřejmě nejde přestěhovat kamkoliv. Existuje ale pár možností:
Měsíc: Nejbližší vesmírné těleso k zemi. Vzdálen jen několik dní cesty, což dovoluje snadnou logistiku, popřípadě záchranné mise. Navíc nedávné objevy potvrdily vodu (ve formě ledu) v některých kráterech na povrchu. Ta se může použít nejen k pití, ale také k výrobě raketového paliva (kyslík a vodík).
Mars: Pro mnohé takovým „prvním cílem“. Jeho den trvá 24,5 hodin a má dokonce i podobné roční období (i když trvají déle). Pod jeho povrchem a na pólech se také nachází obrovské množství ledu. Problémy pak nastávají při přepravě na Mars, která trvá 6 až 9 měsíců. Zároveň zde je i vysoká úroveň radiace a řídká atmosféra, která neochrání před zářením a neudrží teplo.
Orbitální stanice: V 70. letech minulého století navrhl fyzik Gerard O’Neill koncept obřích rotujících stanic postavených ve vesmíru, v Lagrangeových bodech. Rotací by vytvářeli gravitaci, podobnou té zemské, tím by se eliminovaly problémy spojené s dlouhodobým pobytem v jiné gravitaci. Lidé by pak žili uvnitř, měli by plnou kontrolu nad klimatem a byli by ochráněni před radiací.
Venuše: Venuše jako taková je naprosto neobyvatelná. Na povrchu její teploty dosahují až 450 °C a je tam drtivý tlak. Ve výšce zhruba 50 km nad povrchem je však teplota (cca 30-50 °C) i atmosférický tlak překvapivě podobný tomu na Zemi. V této výšce by pak mohly plavat takové obrovské obyvatelné „vzducholodě“. Mohly by totiž létat i na náš dýchatelný vzduch, protože je lehčí než hustá venušská atmosféra.
Technologické překážky
Největší bariérou je vzdálenost a energie. Dnes jsme schopni létat mezi planetami ve sluneční soustavě. Pokud by lidstvo chtělo najít novou planetu s podobnými podmínkami pro život jako na Zemi, muselo by umět frekventovaně létat mezi hvězdami. Kdyby se však chtěl využít třeba Mars, byla by potřeba nějaká základna se spolehlivými systémy pro výrobu kyslíku, vody a potravin, ochranou před radiací a recyklací materiálů. Dále by se muselo využít zdrojů, co nabízí daná planeta, protože dovážet vše ze země by bylo téměř nemožné.
Psychologické dopady dlouhodobého bydlení mimo zemi
Pokud se někdy lidé přestěhují mimo planetu zemi, bude to s velkou pravděpodobností nějaká malá kolonie, zavřená vevnitř. To s sebou samozřejmě nese mnoho psychologických problémů. Tim prvním může být senzorická a sociální deprivace. Lidé v kolonii totiž neucítí vítr, neuvidí oblohu jinak než ve skafandru a nezažijí déšť. Budou žít jen v, pro člověka malém, uzavřeném prostoru, obklopeni stále stejnými lidmi. To může vést k pocitům klaustrofobie a smyslové otupělosti. K hlubokým úzkostem může vést i odloučení od země. Lidé na Marsu nebo někde jinde si nezavolají v reálném čase domů a budou naprosto odříznuti. Problém by také nastal, pokud by se na Marsu narodila další generace dětí. Ta by totiž byla zvyknutá gravitaci Marsu, která je třetinová oproti té zemské. Nebudou se tak už nikdy moct vrátit na zemi.
Právo
Jednou z nejméně probádaných oblastí je vesmírné právo. Základní kámen celého práva, Smlouva o kosmickém prostoru z roku 1967, byla sepsána, když se vesmír prozkoumával, nikoliv osidloval. Je tak nejasná v otázkách osidlování, těžby, vlastnictví půdy nebo jakékoliv správy kolonií. To se ale bude muset vyřešit v příštích desítkách let, s tím, jak se vyvíjí osidlování.
Za jak dlouho budou první obyvatelné osady ve vesmíru
I když obyvatelná osada někde ve vesmíru může znít jako vzdálená budoucnost, opak je pravdou. Díky rychlým vývojům technologií a projektů, jako je SpaceX Starship nebo NASA Artemis se stále více a více přibližujeme vybudování první obyvatelné osady na Měsíci nebo dokonce na Marsu. Odborníci se shodují, že nejspíše bude technicky možné vytvořit obyvatelnou základnu s trvalou lidskou přítomností během příštích třiceti let. Taková kolonie by ale sloužila k vědeckým a technickým experimentům, a ne k normálnímu živobytí. Soběstačná osada, ve které by lidé mohli dlouhodobě pěstovat potraviny, žít a vyrábět ostatní potřebné suroviny z okolního prostředí je mnohem vzdálenější cíl. Narazilo by se totiž na výše zmíněné problémy jako nákladná přeprava materiálů atd. Očekává se tedy, že bude Měsíc sloužit jako takový trénink pro osídlení Marsu, kde jsou podmínky bližší těm zemským.
Zdroje: https://www.awashop.cz/kolonizace-mesice-a-vesmiru-c2971/, https://revueprostor.cz/kolonizace-vesmiru-utopie-nebo-nevyhnutelna-budoucnost, https://medium.seznam.cz/clanek/martin-tuma-proc-potrebujeme-kolonizovat-vesmir-a-jak-to-mame-udelat-mars-a-asteroidy-35974, https://www.livingfuture.cz/kategorie/kolonizace-vesmiru, https://plus.rozhlas.cz/kolonizace-marsu-je-nevyhnutelna-musime-objevovat-nove-svety-veri-student-8540252, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolonizace_M%C4%9Bs%C3%ADce