Téměř každý z nás zná nějaký obraz starověkého Říma. Ať už jsou to gladiátoři v Koloseu, mocné legie, nebo slavní vládci jako Caesar. Římská říše po staletí ovládala obrovskou část tehdejšího světa a její odkaz cítíme dodnes, například v jazyce, právu nebo architektuře. Jak se ale z jednoho města stala taková velmoc? A co vlastně způsobilo její pád?
Počátky
Než vzniklo císařství, fungoval Řím po staletí jako republika, tedy stát bez jediného vládce. Tento systém se ale v 1. století před naším letopočtem začal hroutit pod náporem série občanských válek. Velký zlom přišel po zavraždění slavného Julia Caesara v roce 44 př. n. l. O moc se pak utkal jeho adoptivní syn Octavianus s vojevůdcem Markem Antoniem. Octavianus nakonec v roce 31 př. n. l. zvítězil v bitvě u Actia a stal se neomezeným pánem Říma.
Vznik říše
Za oficiální vznik Římské říše se považuje rok 27 př. n. l. Tehdy totiž senát udělil Octavianovi titul Augustus, tedy „vznešený“, a on se tak stal vůbec prvním římským císařem. Byl ale chytrý a svou samovládu navenek zakryl do hávu starých republikánských institucí. Naoko tak republika dál fungovala, veškerá skutečná moc ale ležela v jeho rukou. Po jeho nástupu začalo zhruba dvousetleté období míru a rozkvětu, kterému se říká Pax Romana, tedy „římský mír“. Právě tehdy říše vzkvétala asi nejvíce.
Vrchol říše
Svého největšího rozmachu dosáhla říše kolem roku 117 za císaře Traiana. Tehdy se rozkládala na ploše zhruba pěti milionů kilometrů čtverečních a sahala od Británie přes celé Středomoří až k Mezopotámii. Řím dal podmaněným územím společný jazyk, latinu, propracované právo a hustou síť kvalitních silnic. Mnohé z těchto principů, především v oblasti práva, ovlivňují západní svět dodnes. Po celé říši navíc panoval čilý obchod a relativní bezpečí.
Síla říše
Za rozmachem Říma stála hlavně jeho armáda, konkrétně proslulé římské legie. Šlo o vysoce ukázněné a skvěle vycvičené jednotky, kterým se v té době máloco vyrovnalo. Právě díky nim Řím postupně dobyl území, jako byly Galie, dnešní Francie, Británie nebo severní Afrika.
Vojáci ale neuměli jen bojovat. Ve volném čase totiž stavěli silnice, mosty a opevnění, které celou říši propojovaly. Tato hustá síť kvalitních cest zase usnadňovala obchod i rychlý přesun vojska. Říká se ostatně, že „všechny cesty vedou do Říma“, a něco na tom je.
Krize a rozdělení
Tento ideální stav ale ani zdaleka nevydržel věčně. Ve 3. století zasáhla říši padesátiletá krize, kterou vyvolala kombinace občanských válek, epidemií a nájezdů zvenčí. Říše se tehdy málem rozpadla.
Stabilizovat ji dokázal až císař Dioklecián, který ji ale kvůli její velikosti rozdělil na správní celky. Další zásadní krok udělal císař Konstantin, jenž v roce 330 přesunul hlavní město z Říma do nově pojmenované Konstantinopole. Byl to také on, kdo dal svobodu do té doby pronásledovaným křesťanům. V roce 395 se pak říše definitivně rozdělila na dvě části, západořímskou a východořímskou.
Proč Řím nakonec padl
Pád Říma nebyl dílem jediného dne ani jediné příčiny. Šlo spíše o dlouhý a pozvolný proces. Roli sehrálo hned několik faktorů najednou.
Prvním byla politická nestabilita, kdy se u moci rychle střídali slabí císaři. Druhým byly ekonomické potíže, protože hospodářství stálo hlavně na dobývání nových území a vysokých daních určených na vydržování armády. Třetím a asi nejviditelnějším faktorem byl rostoucí tlak germánských kmenů na hranice. Říše navíc začala ve velkém najímat do své armády právě barbarské žoldnéře, jejichž věrnost byla často pochybná.
Nemoci a změna klimatu
Mezi méně známé, ale o to zajímavější příčiny pádu patří nemoci a klima. Po celé říši se totiž díky čilému obchodu snadno šířily také epidemie. Několik ničivých epidemií tak připravilo říši o velkou část obyvatel, a tím pádem i o vojáky a daňové poplatníky.
Svou roli podle novějších výzkumů sehrálo také počasí. Zatímco v dobách rozkvětu panovalo kolem Středomoří teplé a vlhké klima vhodné pro zemědělství, později se začalo zhoršovat. Horší úroda pak ještě více oslabila už tak rozkolísanou říši. Vědci se proto dnes shodují, že za pádem Říma nestála jediná příčina, nýbrž souhra mnoha faktorů.
Konec Západořímské říše
Slabší a chudší západní část se pod tímto náporem postupně rozpadala. Velkým otřesem bylo už vyplenění samotného Říma Vizigóty v roce 410. Definitivní konec pak přišel v roce 476, kdy germánský vojevůdce Odoaker sesadil posledního západořímského císaře. Tím byl shodou okolností mladičký chlapec se symbolickým jménem Romulus Augustus.
Rok 476 se proto dnes bere jako mezník, který odděluje starověk od středověku.
Východořímská říše
Zatímco západ padl, bohatší a silnější východní část přežila ještě téměř tisíc let. Tato Východořímská říše, později historiky nazývaná Byzantskou říší, si udržela velkou část římské kultury a vzdělanosti.
Její existenci ukončili až osmanští Turci, kteří v roce 1453 dobyli její hlavní město Konstantinopol. Teprve tehdy tak po více než dvou tisících letech skončila celá éra římské civilizace.
Co cítíme dodnes
I když Řím padl před více než patnácti sty lety, jeho stopy jsou kolem nás stále. Z latiny, jazyka Římanů, se vyvinula celá řada dnešních jazyků, jako jsou italština, francouzština nebo španělština. Spousta latinských slov navíc přežívá ve vědě, právu a medicíně. Velký vliv mělo také propracované římské právo, ze kterého dodnes vycházejí právní systémy mnoha evropských zemí.
Zdroje:
- Pád Západořímské říše – Wikipedie
- Pád Říma, epidemie a klimatické změny – National Geographic Česko
- Pád Římské říše: příčiny a důsledky – Seznam Medium
- Úvahy nad pádem Říma trochu jinak – Science World
