Letošní festival Mezi ploty, který se v parku Psychiatrické nemocnice Bohnice uskuteční 30. a 31. května, znovu připomene, že kultura může být mnohem víc než jen zábava. Na jednom místě se potkají velká hudební jména, divadlo, rodinný program i téma, které se dnes týká skoro každého: duševní zdraví.
Festival podpořila řada výrazných osobností včetně prezidenta České republiky a bývalé slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Patrony letošního ročníku jsou režisér Václav Marhoul a herečka Jitka Čvančarová.
Na pódiích se objeví například Lucie, Divokej Bill, No Name, Xindl X, Marpo, Kateřina Marie Tichá, Martina Pártlová, Adam Mišík, Sto zvířat, Berenika Kohoutová, Poletíme?, Midi Lidi, Michal Hrůza, Tomáš Klus, Kašpárek v rohlíku, Spitfire Company, Vosto5 nebo Lukáš Pavlásek s Předkapelou Teambuilding.
Mnozí z účinkujících přitom na festival nepřijíždějí jen odehrát koncert. Jak ukazují následující rozhovory, téma duševní pohody, mezilidských vztahů, dnešní přetížené doby i odvahy říct si o pomoc je jim osobně blízké.
Divokej Bill
Odpovídal Adam Karlík (housle, zpěv DB).
Na festivalu Mezi ploty hrajete už poněkolikáté. Hráli jste tu dokonce už v roce 2002, kdy Bill ještě nebyl takovou ikonou českého rokenrolu jako dnes. Máte nějaký osobní důvod k podpoře téhle unikátní akce?
Festival Mezi ploty máme rádi. Vždy to byl tak trochu jiný festival s jinou atmosférou. V dnešní složité rychlejší době, kdy je kladen velký důraz na výkon a malinko se vytrácí podstata bytí, je duševní zdraví moc důležité. Proto je potřeba si to uvědomit a z tohoto důvodu tuto akci rádi podporujeme.
Naposledy jste na Plotech vystoupili v roce 2019, kdy jste byli headlineři sobotního programu. To byla idylická doba před covidem, před válkou na Ukrajině. Jak vnímáte to, jak se svět a naše společnost za těch několik let změnily?
Já osobně to vnímám hodně. Nebyla a nejsou to pro nikoho jednoduchá léta. Když jsme u psychické pohody a nepohody, tak covid to jednoznačně odstartoval. Vznikla nejistota, co bude a co se stane. Nejvíc se to dle mého podepsalo na dětech a jejich sociálních vazbách. Nechci mluvit o tom, že mnoho z nás přišlo o své blízké apod. Válka na Ukrajině a další válečné konflikty je kapitola sama o sobě. To, že se pár „mocných“ rozhodne měnit světový řád a hájit své osobní zájmy, není na místě. Společnost se změnila hodně. Nějak se vytratila osobní morálka, osobní odpovědnost a nějaký přirozený kodex. Je potřeba si život užívat, ale na druhou stranu si to nesmíme nechat vzít.
Někteří muzikanti něco zpívají, ale nemá to moc společného s jejich skutečnými postoji. Je to podle vás problém? Měl by umělec tvořit tak, aby si za tím mohl stát?
Určitě. Člověk si musí stát za tím, co dělá, a musí to z něj vycházet. V případě, že je to prvoplánové, dříve nebo později na to dojede. U muziky a celkově v umění je to to nejdůležitější.
Vaše koncerty jsou hodně o energii a společném prožitku. Z vašich textů je podle nás cítit vaše kamarádství. Co pro vás znamenají dobré vztahy uvnitř kapely?
Je to strašně důležité. Jsme spolu skoro třicet let. Ne vždy bylo vše růžové a dokonalé. Fungovat třicet let v osmi lidech, kdy každý má svůj názor a postoj, je těžké, ale za tu dobu už víme, co chceme a kam jdeme. Samozřejmě je důležitý respekt a umět dělat kompromisy. Kamarádi jsme, bez toho by to nešlo. Máme obrovské štěstí, že dokážeme držet při sobě a že je pořád sranda.
Co vy a duševní zdraví? Byl někdo z vás v situaci, kdy se rozhodl vyhledat odbornou pomoc? Nebo znáte někoho takového ve svém okolí?
Tyto situace nastaly. Omlouvám se, ale nebudu za nikoho mluvit. Obecně je duševní zdraví a pohoda důležitá. Bez toho, i když je člověk fyzicky našláplej, neudělá nic. Není slabost si nechat poradit nebo si vyslechnout cizí názor. Někdy stačí i trochu jiný pohled na věc nebo jiná reakce a vše se změní a je lepší.
Poslední řadovou desku Bazilišek jste vydali v roce 2023. Pracujete v současnosti na něčem novém? A co zahrajete na festivalu Mezi ploty?
Momentálně hodně zkoušíme. 2028 budeme slavit 30 let existence. Bude nová deska a pojedeme velké turné. Těšíme se na to. Na Plotech to tam nasypeme jako vždycky. Doufáme, že už bude teplo a hezky, zima byla dlouhá. Všechny moc zveme a přijďte si to užít!
Kapela Divokej Bill vystoupí v neděli 31. května od 20 hodin na hlavní scéně Central Park.
Lucie
Na festivalu Mezi ploty vystoupíte poprvé, ale nejspíš jste o něm slýchali už v minulosti, možná tam někdo z vás pobyl v roli návštěvníka… Co říkáte myšlence propagovat duševní zdraví pomocí muziky a divadla?
Robert Kodym: To je krásná myšlenka. Už jenom spojení slov hudba, divadlo a duševní zdraví mi připadá přirozené. Umění přece odjakživa vznikalo i z lidských úzkostí, radostí, zmatků a nadějí. Když člověk slyší dobrou píseň, někdy mu pomůže víc než tři dobře míněné rady okolí.
Michal Dvořák: Mně se líbí, že ten festival má přesah. Není to jen sled koncertů a představení, ale akce, která otevírá důležité téma. V dnešní době je psychická pohoda obrovské téma a je dobře, že se o tom mluví normálně, bez ostychu.
Viktor Dyk: A navíc skrze kulturu. To je jazyk, kterému rozumí skoro každý. Někdo si odnese zážitek z koncertu, někdo inspiraci, někdo třeba pocit, že v tom není sám.
P.B.CH.: Když se lidi smějou, zpívaj a jsou spolu, je to vždycky lepší.
Festival Mezi ploty se koná v areálu psychiatrické nemocnice, což není zrovna obvyklé místo pro rockový koncert. Hráli jste už někdy na podobně netypickém, nebo třeba ještě neobvyklejším místě?
RK: My už jsme hráli snad všude kromě ponorky. Hrady, letiště, tovární haly, nádvoří, louky, zimáky… Rocková kapela je takový kočovný cirkus, který si zvykne téměř na všechno.
MD: Každé místo má jinou energii a podle mě je dobře, když koncert není pokaždé sterilně stejný. Právě netypické prostory bývají často nejsilnější.
P.B.CH.: Hlavní je, aby tam šla natáhnout elektřina. Pak se dá hrát skoro kdekoliv.
VD: A někdy právě ta neobvyklost udělá z večera něco, na co se dlouho vzpomíná.
V poslední době pořád slýcháme, jak se zhoršuje duševní zdraví, zvlášť u mladých lidí. Víme, že nejste odborníci, ale jak to cítíte? Jsme jako civilizace čím dál víc přecitlivělí, poškozují nám duši sociální sítě a přemíra technologií, anebo je to ještě něčím jiným?
RK: Já bych neřekl přecitlivělí. Spíš jsme přehlcení. Člověk dnes ráno otevře oči a už na něj běží zprávy, reklamy, názory, srovnávání, katastrofy, cizí úspěchy a vlastní nedostatečnost. To je nálož, kterou lidská duše dřív vůbec nemusela zpracovávat.
MD: Souhlasím. Doba je strašně zrychlená. Dřív ses na něco těšil týden, dneska tě po pěti minutách algoritmus nutí na další věc. Mozek nemá klid.
VD: Na druhou stranu je dobře, že se o psychických problémech mluví otevřeněji. Dřív spousta lidí trpěla stejně, jen se to schovávalo.
P.B.CH.: Občas by stačilo vypnout telefon a dát si digitální klid od nepříjemnejch ataků zvenku.
V roce 2024 Lucie dost významně změnila složení. Jak se vám poslední zhruba dva roky hraje v nové sestavě? Přinesli noví členové nové impulsy?
MD: Každá změna v kapele je zásah do organismu. Ale v našem případě přinesla novou energii. Najednou jsme měli chuť zkoušet, tvořit, plánovat další věci. To je vždycky dobré znamení.
RK: Kapela je trochu jako manželství a trochu jako fotbalový klub. Když přijde nový hráč a mužstvo začne běhat rychleji, je to znát. A my jsme začali běhat velmi svižně.
VD: Pro mě to byl intenzivní vstup do rozjetého vlaku. Ale cítil jsem od kluků podporu a od publika překvapivě velké přijetí. Toho si vážím.
P.B.CH.: Jsem moc rád že to takhle funguje.
Jako kapela máte za sebou ikonické hity, spoustu ocenění, statisíce prodaných nosičů… Někdo by v takové chvíli usnul na vavřínech nebo se odjel definitivně rekreovat na pláž. Co vás žene do další tvorby, do dalšího koncertování?
RK: Vavříny jsou nepohodlné na spaní. Píchají do zad. Člověka žene dál to samé, co na začátku – radost, zvědavost a ten zvláštní pocit, když vznikne nová píseň a vy víte, že má v sobě život.
MD: A taky koncerty. To spojení s publikem se nedá ničím nahradit. Můžete mít úspěchy, čísla, statistiky, ale když se rozezní sál, je to jiná disciplína.
VD: Mně přijde krásné, že písničky, které vznikly dávno před lety, pořád žijí a lidi je mají spojené se svými životy. To je silná motivace.
P.B.CH.: Jsem rád v pohybu, ne moc dlouho setrvávat na jednom místě.
Lucie zahraje v sobotu 30. května od 20 hodin na hlavní scéně Central Park.
Poletíme?
Odpovídal frontman Rudolf Brančovský.
Vy jste na festivalu Mezi ploty vystoupili už vícekrát. Proč jste se jej letos opět rozhodli podpořit? A co si vůbec myslíte o myšlence propojit umění s podporou duševního zdraví – a to přímo na území psychiatrické nemocnice?
V případě, že má být umění opravdové, musí se samo sebou také dotýkat duše. Vždyť tam někde „v duší“ vzniká. Naše životní pohoda i nepohoda je pak inspirací i k písním i k činům. Bolest, co zažíváme, může rozšiřovat naše srdce a my pak máme sílu pomáhat dál. Jestli komukoliv našimi písněmi pomůžeme, budu moc rád.
Pokud se nepleteme, naposledy jste na Plotech hráli v roce 2018, což byla z dnešního pohledu idylická doba – před pandemií, před současnými válkami… Co říkáte tomu, jak se svět za těch osm let změnil a jaký to má dopad na naši společnost?
Kolotoč se točí stále rychleji a rychleji. Je potřeba držet se pevné tyče uprostřed, jinak člověk vylítne. Na druhou stranu platí, že nikdy to nebylo jednoduché a řeší se stále dokola to samé jako ve spirále. A i to může být pro někoho úlevné. Dopadů skrze tento fakt je hromada a řešení snad také. Záleží na tom, jak moc rychle se budeme točit. Já si vybral tu středovou tyč – Krista. Tak se modlím aby mě, nebo mé blízké s sebou nestrhnul nějaký tlusťoch, co mu právě podjely nohy.
Vy jste, Rudolfe, asi před deseti lety zažil nástup úzkostné poruchy a rozhodl jste se vyhledat odbornou pomoc. Jak se vám daří od té doby s tímhle problémem žít? A co byste poradil umělcům, ale i jiným lidem, kteří se třeba sami trápí, ale něco jim brání si o pomoc říct?
Odborná pomoc byla nutností. Začal jsem brát léky a ty mi velmi pomohly, díky nim jsem se stabilizoval. Během let jsem pak začal nacházet sílu měnit způsob života. Nacházet, označovat a řešit různé, třeba skryté osobní problémy. Teď to bude rok a půl, co nepiju alkohol. To je obrovská změna k lepšímu. Je mi 46 let a konečně se cítím jako člověk.
Jaké to je v rodině, když manžel a táta zápasí s něčím takovým? Jak to spolu s vámi zvládla vaše manželka? A co spoluhráči v kapele?
V době intenzivních projevů mé poruchy to měla kapela se mnou asi i těžké. A zdaleka bych nebyl schopen fungovat v rodině jako táta. Proto jsem si rodinu a plození dětí nechal asi na později. Teď hlídám svoji abstinenci a momenty, kdy je nutné si odpočinout. Když jsem přetížen, může vylítnout úzkost. Je pak jako oheň na střeše, ale nepálí a za nějaký čas se rozplyne. Umím s ní už pracovat, uvědomovat si ji s její koncem, který vždy jednou přijde.
Zatím poslední album Poletíme? – Hvězdy těžký to maj – vyšlo v roce 2024. Budete na festivalu Mezi ploty hrát hlavně z něj? A připravujete v současnosti něco nového?
Budeme hrát průřez našich nejlepších písní, takže z každého alba minimálně jednu. Pomalu dáváme dohromady síly i materiál na desku další, ale ještě ji oficiálně neslibujeme ani neohlašujeme. Jen tu hlásím, že makáme!
Poletíme? zahrají v neděli 31. května od 19 hodin na Rodinné hudební scéně.
Kašpárek v rohlíku
Kašpárek v rohlíku je na festivalu Mezi ploty už taková stálice, něco jako Sirius nebo Alfa Centauri. A musíme uznat, že vždycky, když tam přijede, je v bohnické nemocnici mnohem veseleji. Nenastal čas, aby Kašpárek kandidoval přímo na ředitele tohoto zdravotnického zařízení?
Kašpárek čeká, až to přijde, jak se říká, odspodu, tedy od všech lidí, co v bohnické nemocnici jsou. Teprve potom to bude směroplatný. Ale stejně to asi odmítnu, protože mám hrozně rád cesty na koncerty, což bych si pak v případě festivalu Mezi ploty moc neužil, páč bych přišel pěšky z kanclu ředitele. Takže asi kandidovat nebudu.
Kašpárkova kapela vznikla v roce 2007, tedy v době, kdy většina jejích dnešních posluchačů byla ještě na houbách. Co dělá Kašpárek pro to, aby jeho bejbypank zůstával pořád svěží jako z mechu právě vyklubaný hříbek?
Někdy, zejména druhý den ráno po koncertě, mám pocit, že kapela vznikla v roce 1907. Ale na pódiu jsme pořád svěží, možná proto, že ne všichni pamatují T. G. Masaryka jako já (mimochodem, chodil na nás docela často, jo jo, jen to číro vždycky držel v ruce). Ale hlavně je to tím, že si všichni, co na nás přijdou, zaslouží úplně stejnou energii jako v tom roce 2007. Tak jim ji dáváme. Jen to druhý den o trochu víc bolí.
Kašpárek v rohlíku je taková jako měňavka, že jo? V jaké sestavě, skladbě, struktuře a kompozici vás můžeme čekat na letošním festivalu Mezi ploty? Které dospělácké kapely se tentokrát rozhodly zapůjčit vám své členy? (Věříme vám, že je v pořádku vrátíte.)
Ono je to obráceně. Pokud někdo z nás hraje i v jiné kapele, tak je pro něj určitě Kašpárek jednička. Což mi kdysi říkal i Márdi, ale ten nakonec zůstal s fiXou, protože kluci by to bez něj nezvládli. Ale teď už právě měňavka moc nejsme, skoro každej už má svoje propocený místo v dodávce. I třeba Zemánek z Wohnoutů, Joska Mucha od Marty Jandový, Ondra Bauer z Vosto5 nebo oceňovanej skladatel Jindra Čížek. Jinak na Plotech bude sestava skvělá, skladby dechberoucí. Strukturu a kompozici ale přenecháme Sto zvířatům, kteří hrají večer po nás, ať na ně taky něco zbyde.
Váš ansámbl vyvolává nadšení a úžas nejen svým zvukem, ale také vzhledem. Kdo vymýšlí vaše roztodivné úbory a pokrývky hlavy? A uvidíme třeba něco nového, co si nemůžeme pamatovat z loňska?
Tak to by mě taky zajímalo. Protože v těch věcech je v létě vedro a v zimě zima. A hlavně, když se ta číra nacucají potem, je to takový posilování krku, že někteří z nás ho už mají stejně širokej jako hlavu. Na letošní ročník Mezi plotů jsem si ale připravil novinku, zhubnu o půl kilogramu. Bude tak konečně za mnou vidět náš bubeník Hop.
Kašpárek v rohlíku je hvězdou naší Rodinné hudební scény, a tudíž velkým vzorem pro nezbednou mládež. To je velká odpovědnost. Tak co byste vzkázali třeba dětem, které postihla ta nehoda, že jim očička nejdou odlepit od obrazovek, displejů a skrínů?
No, ano, jsem jeden z nejodpovědnějších vzorů pro mládež, to se ví. Asi bych jim citoval vědeckou studii, podle které se těm, co příliš koukají do mobilů, začne daleko víc potit podpaždí, což vede k tomu, že se jim přilepí paže k tělu, a oni tak už nikdy nebudou moci plavat kraula nebo si utrhnout třešeň ze stromu. Zkrátka šel bych na ně s vědou a fakty. Anebo jim jednoduše nabídnu tak pořádnej koncert, že na mobil nebudou mít čas…
Zatím poslední album jste vydali v roce 2018 – a to už je z pohledu bejbypankáčů středověk. Chystáte něco nového, nebo Kašpárek tak trochu podlehl svojí přirozené lenosti? A jaké bejbysongy letos v Bohnicích uslyšíme?
Ale pozor, ještě vyšlo CD Nebo tak něco, sice jen digitálně, ale kdo dneska ještě používá cédéčka, že jo. A to bylo v roce 2023. Což už je taky dávno… Tak třeba brzo překvapíme. Ale co budeme hrát v Bohnicích, to ještě nevím, protože to je ještě za dlouho, takže bych to do té doby zapomněl, to dá rozum, ne… Kdo chce slyšet, jaké songy budou, ten si to bude muset zkrátka přijít poslechnout. Ale povinnou klasiku, jako je Čůrej nebo Želvy, zahrajem určitě.
Kašpárek v rohlíku se objeví na Rodinné hudební scéně v sobotu 30. května v 15 hodin.
Zdroj: tisková zpráva festivalu Mezi ploty
