Asi všichni používáme internet téměř každý den. Zpřístupňuje nám informace z celého světa, můžeme si díky němu pustit seriál, objednat jídlo a mnoho dalšího. Bereme to jako něco naprosto samozřejmého, jenže za tím stojí jeden z nejsložitějších systémů, které kdy lidstvo sestavilo. Jak ale ten internet vlastně celý funguje?
Kde internet začal
Málo se ví, že za vznikem internetu stojí studená válka. Když SSSR v roce 1957 vypustil družici Sputnik na oběžnou dráhu Země, Spojené státy si uvědomily svou technologickou ztrátu ve „vesmírném závodu“ a v roce 1958 založily výzkumnou agenturu ARPA. Ta měla vyvinout síť bez řídicího uzlu, která by nebyla zničena ani při výpadku nebo zničení některé z jejích částí. Výsledkem tohoto snažení byl ARPANET, spuštěný 29. října 1969. První přenesená zpráva tímto systémem byla ale trošičku trapná. Student Charley Kline chtěl poslat slovo „LOGIN“, ale systém se po prvních dvou písmenech zhroutil.
Fyzický základ internetu
Možná si představujete, že většina dat cestuje někde vzduchem přes satelity, realita se od toho však výrazně liší. Celých 99 % mezinárodního internetu zajišťují podmořské kabely. Navzdory svému velkému významu nejsou tyto kabely o moc tlustší než zahradní hadice, pokud však nepočítáme několikavrstvou ochranu. Na dně oceánů leží více než 1,5 milionu kilometrů kabelů a celkově jich je asi 500. Data v nich necestují jako elektrický proud, nýbrž jako světelné pulzy v extrémně čistých skleněných vláknech. Výhodou toho je jejich obrovská rychlost a kapacita. Jediné takové vlákno dokáže zprostředkovat třeba 375 telefonních hovorů.
Takovéto kabely jsou ale poměrně náchylné k poškození. Podle statistik až dvě třetiny jejich poruch způsobuje lidská činnost, konkrétně rybářské sítě a špatně spuštěné lodní kotvy. Existuje však jedna výjimka, kam žádný kabel nevede a lidé, kteří zde žijí, jsou odkázáni na satelitní spojení. Touto výjimkou je Antarktida.
Jak se data pohybují po síti
Když ráno otevřete zprávy, pošlete e-mail nebo chcete někam zavolat, vaše data se neodesílají všechna najednou. Rozdělí se totiž do několika takzvaných paketů, tedy malých balíčků, které jeden po druhém přicházejí na správnou adresu, kde se zase spojí dohromady. Tyto pakety ale vůbec nemusí cestovat po stejné trase. Každý z nich si hledá tu nejrychlejší cestu. Funguje to podobně, jako kdybyste rozstříhali dopis na kousky, každý kus poslali jiným poštovním autem a na konci dopis znovu složili do původního stavu.
DNS: telefonní seznam internetu
Počítače mezi sebou nekomunikují přes námi čitelné domény, jako je „google.com“, ale přes číselné IP adresy, například 152.167.185.78. Aby si lidé nemuseli tato složitá číselná spojení pamatovat, vznikl systém DNS neboli Domain Name System. DNS funguje jako telefonní seznam internetu: přiřazuje k takovému číslu náležitou doménu, kterou mu uživatel pro lepší čitelnost přidělí.
Od kabelu až po vaše zařízení
Data se k vám dostávají přes poskytovatele internetového připojení, tedy ISP, jako je třeba O2 nebo T-Mobile. Ten vám přidělí vaši IP adresu a slouží jako brána mezi vaším zařízením a zbytkem internetu. Doma pak data putují přes router, který je bezdrátově nebo kabelem distribuuje do vašich zařízení. Váš prohlížeč potom přijatá data interpretuje a zobrazí jako webovou stránku, video nebo e-mail. Celý tento proces od zadání adresy po načtení stránky trvá běžně méně než půl sekundy.
Kdo internet vlastní a spravuje
Na tuto otázku existuje velice překvapivá odpověď: vlastně ho nikdo nevlastní a neexistuje ani žádná autorita, která by internet řídila. Funguje takříkajíc na vzájemné dohodě jednotlivých účastníků, že chtějí být propojeni. Existují ale i organizace, které dohlížejí na různá pravidla internetu. Nejvyšší takovou autoritou je ISOC neboli Internet Society, která koordinuje technické standardy. Domény a IP adresy pak spravuje organizace ICANN. Tento model bez centrální autority je však záměrný, sahá až k jednomu z návrhů ARPANETu a je také jedním z důvodů, proč je internet tak odolný vůči výpadkům.
Jak funguje Wi-Fi a mobilní internet
Poslední část cesty, kterou data podstoupí, se odehrává bezdrátově, a to buď přes Wi-Fi, nebo mobilní síť. Wi-Fi funguje tak, že router, který máte někde poblíž, přijme data z kabelu a rozešle je pomocí rádiových vln do okolního prostoru. Vaše zařízení tyto vlny zachytí a převede je zpět na data. Celé to probíhá na frekvencích 2,4 nebo 5 GHz, tedy gigahertz, přičemž vyšší frekvence znamená rychlejší přenos, ale kratší dosah signálu.
Mobilní internet neboli „data“ funguje na podobném principu, jen místo routeru doma komunikuje váš telefon s nejbližším vysílačem daného operátora. Ty jsou rozmístěné po celých krajích a vždy pokrývají určitou oblast. Aktuální standard 5G dokáže přenášet data až rychlostí 10 Gb za vteřinu, což je přibližně stokrát více, než zvládl starý standard 4G. I přes veškeré tyto technologie ale zpravidla platí, že vysílač nebo router je nakonec připojen kabelem k hlavní internetové síti.
Bezpečnost na internetu
Možná jste si všimli, že webové adresy začínají buď „http://“, nebo „https://“. To malé „s“ na konci znamená obrovský rozdíl v bezpečnosti. HTTPS je šifrovaná verze standardního protokolu pro přenos webových stránek. Šifrování funguje tak, že data jsou před odesláním zakódována pomocí klíče a dekódovat je dokáže pouze příjemce, který má odpovídající klíč. Kdokoliv, kdo by vaše data zachytil během přenosu, například na veřejné Wi-Fi v kavárně, by viděl jen nesrozumitelnou změť znaků. Tento systém šifrování se nazývá TLS, tedy Transport Layer Security. Poznáte ho podle ikonky zámku v adresním řádku prohlížeče.
Zdroje: Lupa.cz, Root.cz, Živě.cz, ČT24
