Asi každý z nás někdy v životě slyšel něco ve stylu, že bychom měli třídit odpad nebo nejezdit tolik auty se spalovacími motory, protože to pomáhá naší planetě. Málokdo ale ví, jaký je skutečný dopad těchto kroků oproti našim jiným rozhodnutím nebo politickým krokům. Pojem uhlíková stopa se zmiňuje čím dál častěji, ačkoli ho spousta lidí příliš nechápe. Co to vlastně je, jak velká je ta naše a co s ní skutečně dokáže pohnout?
Co je uhlíková stopa
Uhlíková stopa je celkové množství skleníkových plynů, které člověk, firma nebo produkt vypustí do atmosféry svou existencí a aktivitami. Udává se nejčastěji v kilogramech nebo tunách oxidu uhličitého (CO2). Protože ale existuje více druhů skleníkových plynů, například metan nebo oxid dusný, přepočítávají se všechny na takzvaný ekvivalent CO2. Metan je například 28krát silnější skleníkový plyn než CO2, takže 1 tuna metanu se počítá jako 28 tun CO2. Uhlíková stopa přitom zahrnuje jak přímé emise, tedy to, co spálíte ve svém autě nebo kotli, tak emise nepřímé, tedy to, co bylo vypuštěno při výrobě oblečení, potravin nebo elektroniky, které používáte.
Jak velká je naše stopa
Průměrná stopa jednoho obyvatele České republiky dosahuje přibližně 11 tun CO2 ročně, což je 1,5krát více než světový průměr a 1,4krát více než průměr EU. Abychom si o tom udělali nějaký obrázek: pokud by oteplování planety nemělo podle Pařížské dohody přesáhnout 2 °C, měla by stopa jednoho člověka být zhruba 1 tuna CO2 na rok. Jsme tedy přibližně jedenáctkrát nad touto hranicí. Největší podíl této stopy však tvoří jídlo, hlavně maso a mléčné výrobky, dále bydlení a vytápění a v neposlední řadě také doprava. Za téměř polovinu českých emisí může pouze několik desítek zdrojů, zejména elektrárny a průmyslové závody.
Emise z jídla
Možná pro vás bude překvapující, že největší položku uhlíkové stopy průměrného Čecha netvoří ani auto, ani letadlo, ale jídlo. Naše nejvyšší uhlíková stopa je úzce spojená právě s ním. Ročně se stopa každého občana v průměru pohybuje okolo 2 tun CO2. Tři čtvrtiny těchto emisí přitom tvoří maso a mléčné výrobky.
Největší podíl těchto emisí připadá na hovězí maso. Jeho produkce tvoří až 30 kg CO2 na kilogram masa, zatímco produkce zeleniny nebo obilovin je v porovnání s tím naprosto zanedbatelná. Jedním z nejúčinnějších kroků, jak snížit naše emise CO2, je nižší spotřeba hovězího masa nebo alespoň jeho částečné nahrazení drůbežím a rybím masem. Další velkou stopu zanechává i plýtvání potravinami. Podle OSN ročně skončí v popelnicích až 1,3 miliardy tun potravin, v rozvinutých zemích navíc člověk vyhodí průměrně 100 kg potravin ročně.
Doprava
Doprava tvoří v Česku přibližně 16 procent všech emisí a v individuální rovině za ní stojí zejména auto a letadlo. Individuální automobilová doprava tvoří přibližně 680 kg CO2 ročně na osobu. Letecká doprava je ale z pohledu uhlíkové stopy na kilometr výrazně nákladnější. Zpáteční let Praha–New York může mít uhlíkovou stopu asi 2,8 tuny CO2 na jednoho pasažéra v ekonomické třídě, což odpovídá emisím průměrného auta za přibližně čtyři měsíce provozu. Přitom platí, že vlak do Stockholmu za sebou nechá na pasažéra asi osmkrát menší stopu než letadlo. Omezení letecké dopravy nebo její náhrada vlakem tam, kde je to reálné, je proto z pohledu uhlíkové stopy jedním z nejefektivnějších osobních kroků vůbec.
Bydlení a energie
Druhou oblastí, kde má každý jednotlivec vliv na svou uhlíkovou stopu, je bydlení. Vytápění a ohřívání vody tvoří velkou část emisí z domácností. Platí to hlavně u těch domácností, kde se stále topí uhlím nebo starým plynovým kotlem. Zateplení domu nebo bytu, snížení teploty vytápění o pouhý jeden stupeň nebo přechod na zelenou elektřinu z obnovitelných zdrojů jsou kroky, které se projeví jak na účtu za energie, tak na uhlíkové stopě. Další změnu až o desítky procent může přinést i výměna starého kotle za tepelné čerpadlo nebo připojení na centrální zásobování z obnovitelných zdrojů.
Systémové změny
Jednu nepříjemnou věc je ale potřeba říci nahlas. I kdyby všichni Češi najednou omezili spotřebu masa, přestali létat a ideálně si zateplili domy, celkové emise by poklesly jen částečně a v poměru k celé planetě by to bylo téměř zanedbatelné. Celkově je v takových individuálních omezeních mnohem menší potenciál než v systémových změnách. Největší podíl na emisích mají totiž elektrárny, průmysl a dopravní infrastruktura.
Proměna těchto sektorů ale závisí na mnoha politických rozhodnutích a investicích. Ty nejsou jen ve stylu „chceme zachránit planetu“, ale závisí i na ekonomických faktorech, které se často neshodují se zelenou politikou. Například pokud bychom chtěli čerpat elektřinu pouze z obnovitelných zdrojů, bylo by nám v zimě chladněji než obvykle. Dále je celý svět čím dál více závislý na elektřině celkově, což úplně nejde ruku v ruce se zelenou politikou. Dá se ale přejít na čistší technologie, a Evropská unie proto zavedla emisní povolenky. Ty nutí největší producenty emisí platit za každou tunu vypuštěného CO2, což je právě k přechodu na čistší technologie motivuje.
Zdroje: https://faktaoklimatu.cz/explainery/uhlikova-stopa, https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/uhlikova-stopa-cesi, https://www.czechglobe.cz/cs/o-centru/aktuality/uhlikova-stopa-cr, https://hn.cz/c1-emisni-povolenky-evropa
